Stopařův průvodce po TARDIS #1

on

Dnešní odpoledne bylo trochu zdlouhavé, tak jsem se rozhodla, že zrealizuju jednu povídku, kterou jsem si rozepsala už asi půl roku zpátky… v hodině češtiny. O:) Tak tady je první část/díl/kapitola, či prostě první výtvor, co se světa fanfiction týče. Název není finální, ten dopiluju časem.

Blop.
Atomy Arthurova těla se shlukly, zhmotnily ho a nechaly ho samovolně spadnout.
„To je horší než všechny kocoviny světa,“ s bolestnou grimasou sevřel oční víčka. Zatnul zuby, čímž mu lehce vystouply lícní svaly a na okamžik otevřel oči.
Pak je otevřel znova.
A znova.
A pak zase.
Nakonec si na sluneční svit jeho oči zvykly a mohl se zahledět do modré oblohy, na níž jen pomaloučku pluly malé hloučky mraků. Patrně to byl zrovna krásný den. V příštích okamžicích ale Arthura z jeho bolestivého rozjímání něco vytrhlo. Byl to pronikavý opakující se zvuk, který nikdy předtím neslyšel. S trhnutím se posadil a poplašeně se začal rozhlížet kolem sebe. Pár metrů od něj se začala zhmotňovat modrá policejní budka. Arthur jen nevěřícně zíral, jak se následně dveře budky se skřípáním otevřely a vykoukl z nich vysoký štíhlý muž v přiléhajícím hnědém obleku. Muž vytasil svůj sonický šroubovák a namířil s ním na Arthura. Chvíli šroubovák zkoumal, ale nakonec ho schoval zpátky do saka a s úsměvem se rozešel k Arthurovi.
Arthur zatím jeho počínání doprovázel jen nechápavým, zmateným a vystrašeným pohledem. Když k němu muž přišel, nabídl mu ruku, aby se mohl zvednout.

„Zdravím, já jsem Doktor,“ usmál se muž.
„D-Doktor? Doktor kdo?“
„Prostě Doktor. Říkají mi Doktor.“
„Aha, Doktor. Já jsem Arthur. Arthur Dent,“ vykoktal Arthur a konečně přijal nabízenou ruku a vyhoupl se na nohy. Po tom prudkém pohybu se mu na chvíli zamotala hlava a tak začal padat zpět k zemi, avšak Doktor jej včas zachytil.
„Heej, opatrně!“ zvolal Doktor.
„Co tady vůbec… a co bylo…“ Arthur mávl rukou směrem k modré policejní budce stojící opodál.
„Ah, jasně. To je TARDIS. Cestuju v ní. A z nějakého důvodu přistála právě tady.“
„TAR… co?“
„T-A-R-D-I-S. Čas a relativní dimenze ve vesmíru.“
„Eh? Ty… ty jsi… od Zafoda! Že jsi nějakej jeho kámoš? Co po mě pořád chce?!“
„Ne, nejsem od Zafoda. Cestuju sám, už nějakou dobu. A jak ses sem vlastně dostal ty? Ležet takhle uprostřed louky… to už jsem neviděl docela dlouho.“
„Já… já… nevím… spal jsem a najednou jsem se… objevil tady. Ale nezakecávej to! Co jsi zač? A co je ta budka? A jak v ní můžeš cestovat?! Vždyť se do ní sotva vlezeš!“
„To zní zajímavě,“ Doktorovi se zablýsklo v očích a ostatní Arthurovy řeči naprosto ignoroval, „víš ty co? Vezmu tě dovnitř a všechno mi povíš. A měl by ses taky převlíct, protože ten župan je strašnej.“
„Ale já nechci dovnitř. A vůbec… co máš proti mýmu županu? Procestoval jsem v něm celou Galaxii a zatím si nikdo nestěžoval.“
„Mám devět set let a ještě pořád jsem neprocestoval všechno, tak netvrď, že ty ano. A jestli nemáš zájem jít se mnou, tak se měj, protože já právě odcházím,“ prohodil Doktor, otočil se a rozešel se zpět ke své TARDIS.
„Devět set… co? To má být vtip? Vždyť vypadáš tak na třicet!“

Nad Arthurovou poznámkou se Doktor jen pousmál a vzápětí už zmizel uvnitř TARDIS. Arthur ještě chvíli postával a čekal, co se stane. Po pár okamžicích začala TARDIS vydávat zase ty stejné zvuky a postupně zmizela. Arthur jen šokovaně hleděl na místo, kde před chvílí stála. Když sklopil pohled, aby se utvrdil, že on ještě pořád na místě stojí, najednou uslyšel TARDIS znova. Tentokrát se však nezhmotňovala před ním, nýbrž přímo okolo něj. Aniž se nadál, ocitl se Arthur uvnitř TARDIS.

„Původně jsem měl opravdu v plánu odejít, ale TARDIS by nepřistála uprostřed louky vedle ležícího chlápka jen tak. Něco ji sem muselo přivést. A jestli má to něco společného s tebou, nezbývá mi jiná možnost, než to prozkoumat. Mimochodem, vítej v TARDIS.“

Sotva to Doktor dořekl, Arthur se s přerývaným dechem rozběhl ke dveřím. Když je otevřel, proběhl jimi zpět na louku a otočil se. Před ním stála ta malá budka, kterou už předtím viděl přistávat i odlétat. Vešel zase dovnitř a rozhlédl se po mnohokrát větším prostoru. Pak vyběhl zase ven a oběhl TARDIS dokola. Nakonec se vrátil dovnitř. Doktor jen s cukajícími koutky pozoroval od řídící konzole.

„Na co jsi přišel?“ zazubil se Doktor, když Arthur konečně vešel do TARDIS a zavřel za sebou dveře.
„Je… větší uvnitř.“

Doktorův vítězný úsměv mluvil za vše.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s