30DDC: Den 16

on

Máme tu šestnáctý den z výzvy “Thirty Days of Doctor Who.” Allons-y!

Den 16: Oblíbený herec

Bylo nebylo…

…a jedna malá fanynka Harryho Pottera se zrovna koukala na čtvrtý díl z této série. V okamžik, kdy se Moody odmaskoval, poprvé uviděla tvář herce, který se za několik let stane jejím nejoblíbenějším. Ta dívka spatřila tvář Davida Tennanta… a ta dívka jsem byla . Tehdy jsem ale o Davidovi neměla sebemenší potuchy, a tak jsem vlastně ani netušila, jak se jmenuje. O pár let později, koncem roku 2013, jsem si však pustila první díl druhé série seriálu Doctor Who a vtom jsem tu tvář uviděla znovu. Méně strhanou, méně temnou a mnohem více zábavnou. A čím víc dílů jsem viděla, tím víc jsem si zamilovávala desátou inkarnaci Doctora a s ní i jejího představitele. Ovšem každá píseň někdy končí, takže David Doctora Who opustil, desátá inkarnace regenerovala ve svou jedenáctou podobu a David byl fuč. Ale ne tak docela. Stačilo trochu pohledat a vzápětí už běžely na monitoru filmy jako Noc hrůzy, Náhradnice nebo krátkometrážní Traffic Warden. A teď tady sedím, průběžně nakukuji do Davidovy filmografie a u dvaceti filmů a seriálů už sleduji kolonku s vyplněným hodnocením. Toť stručný průřez o tom, jak jsem se k Davidovi vlastně dostala a o tom, jak si postupem času stále více upevňoval pozici lídra mého imaginárního žebříčku oblíbených herců.

„Vrabčí hnízdo je cool!“

Už kdysi jsem uvedla, že jedním z důvodů, proč je desátá inkarnace Doctora mojí oblíbenou, je i samotný herec. Hodně těch, co Davida nemají zrovna v lásce, se ohání tím, že většina jeho fanoušků ho má ráda kvůli jeho vzhledu. Ale není tohle jen nějaká všeobecně vsugerovaná myšlenka? Řekněme si to na rovinu – čím by měl být David tak úžasně přitažlivý? Rozčepýřené vlasy? Ale notak, to nosí každý druhý! Obočí jako stříška? Opět nic neobvyklého! A co ten jeho špičatý nos? A ty pihy! A věděli jste, že má jedno ucho menší než druhé? Není dokonalý, ani trochu. Ale možná je tohle právě kámen úrazu. Není dokonalý vzhledem, ale je dokonalý svým hereckým uměním. A když hraje tak jak hraje, snadno se stane ikonou, a pak tedy není vůbec divné, že nosí vlasy na styl „vrabčí hnízdo“. Je to Tennant, takže vrabčí hnízdo je cool! Je to Tennant, takže obočí do stříšky je cool! On si totiž nevydobyl svou slávu vzhledem, ale uměním. Tím, že pracoval, zlepšoval se, a po dlouhých třiceti letech herecké praxe se dostal na vrchol. Proto si myslím, že říct „Fanoušci ho mají rádi kvůli vzhledu“ je opravdu blbost. Samozřejmě se najdou tací, u kterých je to pravda – takových těch pseudofanoušků jsou stovky, ale myslím si, že většina Davidových fanoušků rozhodně oceňuje více než jen jeho vzhled.

Dětský sen

Tím se pomalu dostávám k tomu, proč vlastně je mým nejoblíbenějším hercem. Vzala bych to nejdřív z pohledu ovlivněného Doctorem Who. Obrovský dojem na mě udělal příběh, jak se David vlastně k roli Doctora dostal… David byl fanouškem Doctora už od útlého dětství. Prvním Doctorem, kterého kdy viděl, byl Tom Baker, který je mimochodem jeho oblíbeným doposud. Už v dětství vyslovil přání, že si jednou chce zahrát Doctora a to ještě ani zdaleka netušil, že za pár desítek let se jeho přání splní. V roce 2005, kdy BBC oznámila, že se chystá se seriálem pokračovat, se David dostavil na konkurz k roli Doctora. Ovšem tehdy z konkurzu odcházel s velkým zklamáním, protože roli dostal Christopher Eccleston, kterého už David potkal na natáčení filmu Jude. Ještě tentýž rok ale Christopher z role Doctora odešel, a tak se Davidovi naskytla šance, kterou nesměl promeškat. A také nepromeškal. Zúčastnil se konkurzu a svoji vysněnou roli získal. Nedovedu si představit, jaký to pro něj musel být pocit – získat roli, kterou si přál hrát už jako dítě. Myslím si ale, že co pro něj role znamená, nám dával vědět po celou dobu jeho účinkování v seriálu. Ta vždycky energická tvář plná nadšení – těžko se dohadovat, jestli to byl jeho opravdový pocit nebo jen přesvědčivá herecká maska. Davidův konec v seriálu snad dlouze popisovat nemusím – řekla bych dokonce, že se jeho pocity celkem podobaly pocitům jeho inkarnace Doctora, o čemž svědčí i fakt, že prý jeho poslední slova I don’t want to go nebyly ve scénáři. Až už to bylo jakkoliv, myslím si, že lze snadno spatřit s jakým nadšením a vervou se David do role Doctora pustil. Ať už ze samotného seriálu nebo z videí ze zákulisí. Byl to jeho sen. Sen, který se splnil. A každý z nás by přece chtěl žít svůj sen.

Doba po Doctorovi

Regenerace desátého Doctora mě vážně zasáhla. Když regeneroval, brečela jsem, když zregeneroval, smála jsem se první Mattově scéně a jeho hysterickému zjištění, že je holka. Docela dlouho jsem se pak odhodlávala pustit si první díl páté série, protože Davidův Doctor byl pro mě opravdu srdeční záležitost. Ačkoliv tedy z Doctora Who David zmizel, stále byla možnost zhlédnout i jiné filmy, v nichž účinkoval, a teprve tyto další snímky mě utvrdily v tom, že je David vskutku speciální herec. Když jsem ho znala pouze z Doctora, byl můj názor na něj takový jednosměrný, jednotvárný, vázající se pouze k jeho ztvárnění Doctora. Ale teď, když už si troufám říct, že jsem viděla dost snímků, abych to mohla posoudit objektivněji, se divím, že v našich končinách není téměř vůbec doceněný. David je herec mnoha tváří a zatím jsem mu každou jeho roli věřila natolik, že jsem několikrát i zapochybovala o tom, zda to vůbec hraje. Ať už mám na mysli roli Jeana-Francois Merciera ve Spies of Warsaw nebo komatem otřeseného Alana ve filmu Recovery. Ale ať už mění role sebedokonaleji, stále tam je cosi Tennantovského, cosi typického pro něj. Nejčastěji to bývají jeho vtípky a všeobecně komediantský styl, který se skrývá někde uvnitř i když hraje třeba nadmíru vážného francouzského agenta pašujícího za hranice polské zlato. Vždycky si tam najde nějakou chvilku pro sebe, kdy dá divákům najevo, že je to stále ten starý dobrý vtipný Tennant, kterého známe z Doctora.

I don’t care!

David mi připadá jako takový hodně nezávislý herec. Nevím, jestli je nezávislý to pravé slovo, osobně mi to tam nějak moc nesedí, avšak nenapadá mě vhodné slovo, které by vyjadřovalo, co mám na mysli. Tak třeba když si na vyhlašování cen vezme oblek a k tomu obleku conversky. Ale on neřeší, co o něm říkají módní bulváry – prostě jde dál, ve svých doktorských converskách a s takovým tím úsměvným „I don’t care.“ Stejně tak se občas chová i v různých rozhovorech, kdy mu nedělá problém mluvit i o tom, jaké to je vystřídat v posteli patnáct žen při jednom natáčení stejně tak, jako mu nedělá problém udělat si srandu sám ze sebe.
Možná by to lépe než slova vyjádřilo jedno video. Je mi jasné, že to nejspíš bylo všechno domluvené už předem, ale přece jen to chtělo asi hodně odvahy a takový ten nadvznesený přístup. Prostě něco, co nemá každý.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec…

…ovšem určitě zdaleka ne té Davidovy. David Tennant je totiž jeden z nejnadanějších herců, které jsem měla tu čest vidět na plátně a těžko říct, jak by se moje názory vyvíjely, kdybych jeho příběh nepotkala. Nejenže je to můj oblíbený herec, ale on je to zároveň i můj vzor. David mi ukázal, že sny se dají splnit, když si za nimi jdeš a opravdu na tom makáš. Nepřijde to samo, ale když tomu pomůžeš, mohlo by to přijít. Jen je potřeba začít. Začít na tom svém snu pracovat. Je to asi to nejtěžší z celého toho procesu, ale konec konců, vím, jak nevodit atmosféru toho správného začátku plnění mého snu. Dámy a pánové, allons-y!

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s