Cyklovýlet

Jsem vcelku velkým příznivcem cyklistiky, takže nejspíš není divu, že když se měl konat další “ročník” zdejšího cyklovýletu, nemohla jsem si ho nechat ujít.

Večer před “dnem D” jsem seděla u počítače a sledovala meteorologické předpovědi, které nevypadaly vůbec příznivě. Modrý flek na radaru jasně značil, že za sucha toho moc nenajedeme. Ale mně se konec konců jízda v dešti líbí. Takže rozhodnutí po chvíli uvažování pádá: “Jedu za každou cenu.”

Ráno se probouzím už v sedm a čeká mě nemilý pohled z okna. Prší. Ne, nepší. Ono přímo leje. Beznadějně vnořím hlavu zpátky do peřin a probouzím se znovu až za hodnou dobu, s přičiněním mamky. Koukám z okna. Za tu hodinu déšť ustal. Nicméně zataženo je pořád stejně a radar ukazuje snad ještě horší modré fleky než včera. Ajéje.

Mamka mě přemlouvá, ať se na to vykašlu. Co půl minuty, to jiné rozhodnutí. Sice má lít jak z konve, ale stejně mám jisté nutkání prostě sednout na kolo a jet. Pak nás napadlo něco spásného. Vzala jsem do ruky telefon a zavolala jedné z pořadatelů cyklovýletu. Bylo mi sděleno, že se akce koná, přece nás nějaký ten déšť nezabije. “Jo, a Veru, sraz bude už o třičtvrtě na devět,” zní mi do ucha a já s pohledem na hodiny nasucho polykám. Je 8:15. Mám půl hodiny a jsem ještě v pyžamu. To vám byl ale fofr. Hodila jsem na sebe cyklistický dres, do batohu shrábla vše potřebné (i nepotřebné, jak jsem později zjistila), naskočila jsem na kolo a hurá na místo srazu.

Pár lidí už tam bylo, postupně jsme se sešli, naskládali kola do dodávky a sami nasedli do aut, která nás následně odvezla na autobusovou zastávku. Řidič ani cestující patrně nebyli příliš nadšení z téměř dvaceti cyklistů, kteří svůj objem zvětšovali ještě batohy a helmami. Ale co, no… Všichni jsme lidi. Cesta autobusem pro mě byla docela příjemná. Sedla jsem si k jedné postarší paní, se kterou jsem vzápětí navázala nenucený rozhovor a tak jsem se například dozvěděla, že “strécovo kolo se menovalo Arab, páč když ho nechal před jézédé, tak tam zvostalo do večera”.

Kolem půl jedenácté jsme dorazili do Studnic, vyslechli si krátké pokyny pro hromadnou cyklistiku na silnicích a vyrazili. Kupodiu bylo zatím vcelku pěkně. Sice to na tropické teploty nevypadalo, ale na druhou stranu se mi ani nezdálo, že by mělo pršet. První – dvanáctikilometrový – úsek k jeskyni Balcarce byl tedy za námi. Průjezd lesem, téměř celou dobu z kopce, byl vskutku uvolňující po tom mírném stoupání na Kojál.

Balcarku jsem navštívila již dvakrát, jednou v rámci exkurze a podruhé jako praktikant na exkurzi primánů, takže jsem se rozhodla počkat na ostatní venku. Nebyla jsem ale sama, takže jsme venku čekali tři. Sotva jsme zaparkovali kola a objednávali jsme vstupenky, nebe se bleskurychle zatáhlo a začalo kapat. Nejdřív maličko. Potom víc. A nakonec se rozpršelo tak, že jsme museli rychle sklízet kola pod stříšku. Dokonce oblohu protrhlo i pár blesků. Ale než bys řekl “famfrpál”, všechno bylo pryč a zbylo už zase polojasné nebe.

Před Balcarkou jsme čekali asi hodinu. Mezitím jsme si na zahnání hladu koupili zmrzliny a posedávali na lavičkách pod přístřeškem, kde jsme zároveň hlídali kola. Následně Adam vytáhl mobil, abychom si přečetli nabídku restaurace, kde jsme se chystali poobědvat, což ale nebyl vůbec dobrý nápad. Po přečtení těch lahodných názvů a jejich složení jsme totiž dostali ještě větší hlad než jsme měli doposud.

O to víc nás potěšilo, když ostatní vylezli z jeskyně. Dali si nějaké to občerstvení, co my jsme stihli v průběhu a pak jsme vyrazili na další etapu naší cesty. Ovšem těsně po tom, co jsme vyjeli od Balcarky se stala menší kolize, kdy jsem – ve snaze vyhnout se prudce zabržděnému kolu přede mnou – strhla řídítka pryč a čekalo mě tak krásně bolavé přistání na asfaltu. Naštěstí to odneslo jen moje koleno, což nebylo nic, co by mi znemožnilo pokračovat v cestě.

Přesto jsem po pár desítkách metrů z kola slezla, jelikož se mi nechtělo podstoupit vcelku táhlé stoupání ještě ztížené občasným přibržďováním, když se někdo náhle rozhodl zastavit. Takže jsem si dobré tři čtvrtiny kopce vyšla pěšky. Zato jsem se ale mohla v pohodě kochat okolní přírodou Moravského krasu.

Po celkových šestnácti kilometrech v nohou jsme dorazili do Jedovnic. Tam jsme to zaparkovali hned u první pizzérie a po chvilce jsme měli i vybráno, kterou pizzu bychom si dali. A že bylo z čeho vybírat. Mysleli jsme si, jaký máme obrovský hlad, ale nakonec jsme zjistili, že jsme trochu přecenili své síly a že jsme se “nehorázně přežrali”. Tak aspoň že v další etapě nebylo tolik stoupání.

Následovala pohodová cesta Rakoveckým údolím, přerušená jen dalším karambolem, který však skončil podstatně hůř než ten můj. Nakonec totiž pro danou slečnu dojelo naše takřka doprovodné vozidlo a tak si trasu o hodný kousek zkrátila.

Další ze zastávek se konala až na třicátém pátém kilometry trasy, totiž v okolí nemojanského rybníka Chobot. Chvilku jsme poseděli, energii doplnili další zmrzlinou a taky jsme se mimochodem dozvěděli, že Češi prohrávají s Finy 0:1. Nebyla to moc dobrá zpráva. Určitě by se nám jelo lépe za stavu 4:0. Ale co už, hokej nebyl hlavním důvodem pro pokračování, takže nám nic nebránilo vydat se dál.

“A Veru, jak ta trasa vypadá dál? Už žádnej kopec?”
“Ne, neboj, tady už je to víceméně rovinka,” odpovídám a to ještě netuším, co naši dvacetičlennou skupinku po chvíli čeká. Jestli hádáte obrovskou slizovou obludu s velkými tesáky, hádáte špatně. Čekal nás další kopec. Při pohledu na něj se mi mírně rosí čelo a tak se rozjíždím co jen to jde, abych vlivem setrvačnosti ušetřila své nohy. Moc daleko však nedojíždím. V polovině kopce se zastavuji, jednak protože na to vážně nemám a jednak, protože mi nějak blbne kolo. Jen co se vyškrábu nahoru, klekám a zkoumám, co je na kole špatně. Vzápětí to i odhaluji. Povolené šroubky na pedálech a odšroubované těsnění. Fajn.

Naštěstí jsem se vyškrabala na kopec mezi prvními, takže jsem měla dostatek času na opravy. Nakonec se mi povedlo všechny šroubky utáhnout tak, jak to jen holou rukou šlo a těsnění po několika pokusech namontovat zpět. A tak se špinavýma rukama sedám na kolo a po boku ostatních vyrážím dál – na poslední kilometry naší trasy.

Přes Habrovany fičíme pohodovým tempem do Rousínova a odtud už je to kousíček k našemu cíli – do Holubic. Když dojíždíme do cíle, posloucháme oficiální ukončení, zhodnocení, děkování a po chvíli každý vyrážíme svým směrem. Už je to za námi, zbývají jen vzpomínky.

***

Myslím si, že se letos cyklovýlet opravdu povedl a jsem nesmírně ráda, že jsem to ráno nevzdala a i přes zpočátku špatně vypadající počasí se rozhodla jet. Mimochodem, kromě té přeháňky u Balcarky celý den napadla ani kapka. Tomu se říká štěstí, no. Na závěr snad už jen dodám, že mě doma čekal smažený kapr s bramborovým salátem. Mňam.

Naše trasa: TADY

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s