Vyškovská 50

Psalo se jedno rádoby krásné pondělní ráno a do třídy, kde jsme měli strávit první vyučovací hodinu, vstoupila Lucka s informacemi o závodě jménem “Vyškovská padesátka.” Po tom, co mě se samotným závodem seznámila, mi navrhla (patrně za předpokladu, že nebudu souhlasit), ať tam jdu s ní. Jenomže moje odpověď zněla “ano, jdu do toho. ” A tak to vlastně všechno začalo.

Ani nevím, co mě to tehdy napadlo, protože bych dobrovolně nikdy do ničeho takového nešla. Možná to byla touha překonat se, prostě jít do toho a brát to jako výzvu. Tehdy jsem to slíbila a protože sliby se mají plnit, nakonec jsem si 3. května v 7:30 stoupla na starotvní čáru. A jsem ráda, že se tak stalo.

Počasí sice nebylo dvakrát přívětivé, jak se mi ze začátku zdálo, ale v průběhu se nakonec ukázalo, že je pro závod jako tento téměř dokonalé. Tak jsme tedy, vybaveny mapou, spoustou zásob a hlavně zápalem překonat trasu, jak nejlépe to půjde, vyrazily vpřed – tedy směrem k vyškovskému zámku, kde na nás čekalo první stanoviště. Na stanoviště jsme, byť těsně, dorazily jako první, převzaly jsme si papír s otázkami ohledně Vyškova a vyrazily do ulic. Odpovědi jsme měly posbírány během chvilky, protože jsme ani nemusely obcházet všechna místa. Takhle nějak vypadal náš dialog při otázce o pivovaru:

Já: Tak jo, už máme všechno?
Lucka: Ne, ještě pivovar a zámecká zahrada.
Já: Pivovar? A co o něm?
Lucka: Kdy byl založen.
Já: Sakra! Před týdnem jsem to hledala kvůli jedné kešce… já si vzpomenu!
Lucka: Tak vzpomínej…
Já: Hm. Tak si asi nevzpomenu. Šestnáct set něco. Eee… Počkat! Minulý rok měl výročí 333 let od založení! Spočítej to!
Lucka: To vychází na 1680.
Já: Jo! To je ono! Máme to!

Takže otázky odevzdány, odnesly jsme si 26 minut k dobru a vyrazily směr Chocholík. Když jsme z dálky viděly lano visící z vrcholku Chocholíku, nabyla jsem dojmu, že se bude slaňovat. Tudíž se část cesty k Chocholíku vedla debata, kdo z nás na slaňování půjde, pokud bude moci jít jen jeden. No, nebylo nám to nic platné. Ve výsledku jsme zjistily, že musíme šestkrát vyběhnout na rozhlednu a naplnit vodou litrový ešus. Tak jsme tedy s velikým (ne)nadšením pomalu plnily toto stanoviště. Naplněno, hotovo, hurá do Pístovic!

Tady se prokázaly naše schopnosti navigovat, když jsme pronásledovaly zbylé týmy po silnici a asi v třetině trasy do Pístovic jsme zabočily do lesa s vidinou, že si to zkrátíme. No, po pravdě řečeno, byla to taková ta klasická zkratka nezkratka. Žlutá turistická trasa totiž ne a ne skončit a chvíli jsme si i myslely, že jsme z ní odbočily, jelikož se žlutá značka delší dobu ne a ne ukázat. Nakonec ale ano, dorazily jsme k rybníku. Následovaly kanoe. V tomto případě jsem byla opět ráda, že s sebou mám právě Lucku, neboť jako vodácký skaut znalecky vybrala kanoi a dala mi instrukce, jak to stihnout co nejrychleji. Naskočily jsme do kanoe a pádlovaly slalomem kolem bójí. Fakt, že jsme se mou vinou málem cvakly raději rozvádět nebudu. Inu, pět k minut k dobru a jdeme dál – na ten psychicky a fyzicky nejnáročnější úsek naší trasy.

On by takový ani nebyl, nebýt naší fatální chyby, kdy jsme si jaksi spletly orientaci mapy a z naprosto neznámého důvodu jsme prostě minuly zcela jasnou odbočku. Následovaly jsme tedy tým, který nakonec zvolil podobně nešťastnou trasu a doufaly jsme, že vědí, kam jdou. Protože my jsme to nevěděly. Když jsme prošly Račicemi a dostaly jsme se na křižovatku Račice – Ruprechtov – Ježkovice, konečně jsme se zorientovaly a zvolily mnou vybranou zkratku po neznačené cestě.

Potom následoval kratičký úsek po modré, následován opět částí neznačenou a nakonec jsme navázaly na trasu zelenou. Ta nás spolehlivě vedla kolem zříceniny hradu Kuchlova, kde už jsme naprosto přesně věděly, kde jsme, neboť tudy vedl před pár lety náš školní výlet. Zbytek cesty už byl víceméně pohodový – především pro mysl, což se projevilo i na tom, že jsme mluvily o něco víc. Odbočkou jsme pak navázely na červenou trasu, která už byla jisototu pro dosažení cíle.

Ale i tak nás čekala ještě vcelku dlouhá cesta. Vlastně jsme se pohybovaly kolem poloviny trasy. Dalším stanovištěm – čtvrtým v pořadí – byl Hrádek, mnou téměř celou cestu zaměňovaný za Hádek (což je asi o 10 km dál). Na Hrádku jsme úspěšně zdolaly lanové aktivity a nabraly si tak 14 minut k dobru.

Při poslední etapě naší cesty, respektive předposlení, jelikož nás čekala ještě jedna zastávka, jsem poněkud zvolnila tempo. Ale Lucka, jakožto správný tahoun, mě vyhecovala tím, že teď nesmíme polevovat, i když máme ještě času dost, takže jsme nakonec přece jen pokračovaly dosavadním tempem. Tahle část byla taky tou nejvíce posilňovací, tolik sladkostí na dodání energie jsme nikde na trase nejedly. Vlastně jsme celkem v průběhu ani moc nejedly.

Pomalu, ale jistě jsme se blížily k dalšímu stanovišti a už z dálky jsme uvažovaly, jestli průvodce stanovištěm je nebo není náš třídní učitel. A taky že byl. S čtyřletou praxí v používání GPS jsme měly za chvilku hotovo (i když jsem se musela pořádně plácnout do čela, když jsem zjistila, že obíhání prvních dvou bodů bylo naprosto zbytečné. Stačilo jen podívat se na ty body dřív.)

A hurá do cíle. Jakmile jsme dorazily do Hamilton, jakoby se něco stalo a najednou panovalo místy až strašidelné ticho. Těžko říct, jestli to bylo vyčerpáním, bolavýma nohama nebo prostě jen brzkou vidinou cíle. Každopádně jsme se ještě rozhodly, že jakmile se dostaneme do parku a na úroveň klubovny, tedy cíle, bránou dovnitř slavnostně proběhneme. A taky že jsme proběhly.

Následovala odpočinková pasáž, kdy mě Lucka opustila a šla odpočívat domů, zatímco já jsem odpočívala na klubovně a později i u ohně. Byť jsem toho moc nenamluvila, jelikož jsem byla po zbytek večera spíš tak nějak zamyšlená a přemítala jsem si v hlavě celý ten den, i posezení u ohně jsem si užila.

Večer jsme se potom všichni dočkali slavnostního vyhlášení vítězů a pro mě i nadmíru překvapivého umístění našeho týmu “Rychlých šneků.” Obsadily jsme totiž první místo na trase 30 km v kategorii od 16 do 20 let a celkové šesté místo mezi všemy týmy, které se závodu na třicet kilometrů účastnily. Vybelhat se na stupně vítězů jsem však musela sama, protože Lucka dorazila až o něco později, aby si alespoň převzala ceny.

Ná závěř snad patří už jen poděkování – Lucce za samotný návrh a spoustu zábavy po cestě (zkoušeli jste někdy jíst mladé výhonky jehličí?); organizátorům za opravdu perfektní práci na celém závodě a samozřejmě taky ostatním závodníkům, jejichž přítomnost nás hnala stále kupředu. Na a co do budoucna? Motivací mi bude překonat letošní čas a méně kufrovat, takže… příští rok očekávejte Rychlé šneky zase!

Naše trasa: ZDE

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s